Nejčastější pochyby, které od svých klientů slyším:
"Nejsem dost dobrá máma/táta."
"Měl/a bych vydělávat víc."
"Jsem asi k ničemu. Vůbec to nedávám."
"Potřebuji zhubnout."
"Jsem průměrný/á v sexu."
"Na nic víc nemám. Tak jsem asi spokojený/á."
První krok je zamyšlení se nad tím, proč tyto věty říkáme (ať už v hlavě, či nahlas). Je to proto, abychom zvenčí dostali ujištění, že to tak není?
Např. říkám nahlas: "Nejsem dost dobrá máma." abych vyburcovala partnera k pochvale?
"Nedávám to." Abych dostala pomoc?
"Na to nemám." Aby mi někdo řekl, že za něco stojím?
Zkusme se zastavit a při těchto pochybách si upřímně říct:
Co vlastně chci skutečně říct? Umím se vyjádřit přesně?
Zastavit - stát. Klid. Jsem v pořádku. Už jsem ušel/la velký kus cesty... věřím, že tohle taky zvládnu.
Naše vnitřní pochyby samozřejmě děti vnímají velmi přesně a sami z nich cítí nejistotu. Nejistota vede k chaosu a k pochybám o nich samotných. Ani se nenadáme a naše malá zrcadla přijdou s větou:
"Nejsem dost dobrý."
Jak to řeším já doma?
Jasně, že mám v sobě pochyby - ale o to více posiluji víru ve své kvality. Stejně tak u dětí.
Zapomeňte na rčení: "Samochvála smrdí" a začněte sebe i děti konstruktivně chválit. Ne za to, jací jsou - ale za proces, který vede k jejich cílům.
"Skutečně jsi zamakal a ten test napsal skvěle. Gratuluji!"
"Vidím, že se snažíš naučit novou píseň. Wow."
"Tohle si ti báječně povedlo!"
"Ten pudink je výborný, copak jsi tam dala za tajnou ingredienci?"
"Ještě včera jsi hrál jen jednou rukou a dnes už hraješ na piano oběma! Skvělé!"
Pochvalte se. Nahlas a před svou rodinou. Nechte si zatleskat. Kupte si dárek. Rozkrojte dort. Bouchněte šampaňské. K úspěchům patří emoce, tak je netutlejte a ven s nimi.
Jsem na vás pyšná.
