Je to už dávno, ale pamatuji si to, jako by to bylo včera...
Akorát jsem začala mít pocit, že mám svou mateřskou roli pod kontrolou. Obě děti bez plenek, samostatné tak, jak si jen ve dvou a třech letech dítěte dokážete představit. Já jsem pomalinku, ale jistě nabírala na síle po 2 těhotenstvích, 2 porodech a 2 letech intenzivního kojení.
Dovolená byla zasloužená a já si ji na svém milovaném americkém kontinentu užívala plnými doušky. Pak však přišel let zpátky do Prahy na lince New York – Frankfurt, Frankfurt – Praha. Nočním letem jsme se měli dostat zpátky do Evropy a pak jen hodinovým přískokem z Frankfurtu do Prahy.
Děti byly unavené a já si tak vizualizovala, jak celých 8 hodin krásně v letadle prospíme.
Létání mi nikdy před tím nedělalo potíže. Když jsme však vzlétli, obvyklý rituál roznášení vody a večeře se nekonal, letušky stále seděly připoutané u nouzových východů letadla. A s nimi samozřejmě i celé letadlo. Manžel se koukal na film a nevnímal nic, já objímala spící dceru, z druhé strany na mně usínal syn.
Snažila jsem se uklidnit svůj tep, soustředila se na dýchání, ale myšlenky a neustálé otázky v hlavě ("Co se děje? Je vše ok? Proč už kapitán něco nehlásí?") mě nenechaly v klidu.
Tohle nikdy nezapomenu
Sledovala jsem obrázek letadla na monitoru, zkoumala přesně na mapě naši polohu a snažila se vydedukovat, proč turbulence nepřestávají.
V tom jsme přelétali přes Halifax v Kanadě a turbulence nabraly mnohem větší intenzity. Letadlo sebou házelo nepředvídatelně nahoru dolů, doprava doleva... Ozývaly se vzdechy některých pasažérů, letušky celý čas připoutané (i po hodině a půl letu), vzadu v letadle začlo plakat nějaké dítě.
Vyhrkly mi slzy... Jak jsem se připoutaná, nejen bezpečnostním pásem, ale také oběma dětmi z obou stran, nemohla hýbat ani dýchat. Chyběl mi prostor, nadhled, odstup od celé situace. Chladnou hlavu jsem ztratila už nad New Yorkem, nyní jsem byla na pokraji panického ataku.
To nejhorší mělo ještě přijít
Snažila jsem se navázat kontakt s manželem o řadu přede mnou, ale nechtěla jsem riskovat, že se probudí děti a tak jsem se ani nehla. Koukala jsem střídavě na připoutanou letušku vpravo vpředu a na cizí maminku s dítětem přes uličku.
Najednou se letadlo prudce propadlo o několik metrů (měla jsem pocit, že tak o 100, ale prý jen o pár) a dál se třepalo na všechny strany.
S maminkou přes uličku jsme si vyměnily pohledy, ve kterých bylo řečeno vše: "Já se taaak bojím!!!" 😰
Ta bezmoc, kdy držíte své děti a bojíte se smrti, je nepopsatelná. Namísto toho, abych se držela v optimismu a ujišťovala se, že vše bude v pořádku, se mé myšlenky roztočily do všech směrů.
V jednu chvíli jsem byla dokonce napojená na maminky dětí v koncentračním táboře, jindy zase na maminky, které sedí vyčerpané u nemocničního lůžka...
Hlavou se mi honily nejčernější scénáře a záblesky ze všech nejsmutnějších a nejtragičtějších filmů. Nic než pláč a modlitby nepomohly. Plakala jsem tiše, abych nevzbudila děti, a modlila se celým svým tělem, abych naopak probudila všechny anděly na nebesích.
Když jsme ve Frankfurtu konečně vystoupili, byla jsem úplně vyčerpaná a plná zloby (namísto vděčnosti a radosti).
Zlobila jsem se na leteckou společnost, na kapitána, na palubní personál, na nedostatek informací během letu, na nulovou péči a zájem o nás, na maminky, které někde uklizené na zádi letadla objímaly své děti a s pláčem vzývaly všechny svaté.
Byla jsem přesvědčená, že už do letadla nenastoupím
Ale nastoupila jsem. Doletěli jsme do Prahy a já si dala za cíl se svým strachem ze smrti v letadle něco udělat.
Hledala jsem pečlivě, ale věděla jsem, že se nechci spokojit s psychology, či simulačními kurzy na letišti. Chtěla jsem víc. Prahla jsem po informacích. Dokonce jsem byla rozhodnutá si udělat pilotní zkoušky!
Nakonec jsem si vybrala LoveFly, který formou podcastu, webináře a nakonec i 1:1 koučinku zodpověděl všechny mé otázky, vyčistil můj strach a naučil mě pár základních tipů, jak létání zvládat bez psychického vyčerpání.
Hlavní nástroje, které používám při cestování letadlem dodnes
1. Soustředěný dech a vědomé počítání
Nádech na 5 vteřin, pak na 3 vteřiny zadržím dech a během 6-7 vteřin souvisle vydechuji – opakuji až do uklidnění.
2. Informovanost
Hned po nástupu do letadla palubnímu personálu hlásím, že se létání bojím, a že potřebuji být informovaná o blížících se turbulencích.
Věděli jste, že letecká posádka je trénovaná na takové situace, aby vás uměli zklidnit? Když jim o sobě dáte vědět už předem, je větší pravděpodobnost, že se o vás v tomto ohledu postarají.
Není třeba se stydět, nebo hrát si na hrdinku – v palubě letadla jsme doslova všichni na jedné lodi. :)
3. Sedadla uprostřed letadla
V ekonomické třídě si cíle vybírám sedadla co nejvíce uprostřed (což je zhruba při křídle), protože tam jsou turbulence i poklesy letadla snesitelnější.
4. Zaměstnávám svůj mozek
Dávám si jasné pracovní úkoly, které potřebuji vyřešit a soustředit se na ně, namísto "pilotování letadla" – tento bod se dá aplikovat spíše při mírných turbulencích, jinak se soustředím na dech podle systému popsaného v 1. bodě.
Největší uvědomění o mém strachu z létání
Nejzajímavější bod v rámci mého řešení strachu z létání byl však tento:
Nemám strach z pádu letadla, ale z předání své kontroly.
WOW.
Paul Tizzard mi v legraci řekl, že jsem "control freak", což znamená pošuk, který potřebuje mít vše pod kontrolou.
Dříve to tak nebylo, ale nějakým způsobem mi mateřství přineslo i toto nové přesvědčení:
"Když to mám pod kontrolou, je vše v pořádku."
Při individuálním koučinku jsme se tedy zaměřili na přepis tohoto limitujícího přesvědčení a naučili se tzv. "surrender", tedy odevzdání se.
Nyní, po 10 letech od tohoto klíčového turbulentního letu, mnohem více "důvěřuji Vesmírným zákonům", než vlastní kontrole a moci.
Cestování s dětmi je váš osobní Harvard
Nedávno jsme se s rodinou vrátili z cesty po Brazílii, a i když jsme při letu nezažili takové turbulence, moje děti se postaraly o adrenalin jinými způsoby. :)
Tenhle trip byl pro mně vystoupení z komfortní zóny úplně jiným směrem, ale stejně tak poučný jako příběh v tomto článku.
Pokud se vám tento článek líbil, přečtěte si také, proč přirovnávám cestování s dětmi ke studiu na Harvardu.
A pokud rádi cestujete a rozvíjíte se, přihlaste se na můj BEZPLATNÝ WEBINÁŘ: Brazílie 🇧🇷 Cestování s rodinou jako můj osobní seberozvoj aneb Skutečné vyprávění zážitků z cest po hlavním městě a Riu de Janeiru.
Těším se na vás ve středu 17. července v 19:00!
PS: Bude prostor i na vaše dotazy a registrovaní obdrží také záznam do své e-mailové schránky.
Pokud víte, že se nebudete moci zúčastnit celého webináře, napište mi už teď otázky, které byste chtěly vědět o seberozvoji na cestách, o cestování s dětmi nebo o Brazílii samotné, přes zprávu na Instagramu.
Comments